Jazykové verze

cz | en

Vyhledávání


pomocí Google

Kontaktní info

OU Ratměřice
Ratměřice 72
25703 Jankov
IČ: 00473481
DIČ: CZ 00473481
Jsme plátci DPH

Telefon: 317833321
Fax: 317833289
E-mail: obec@ratmerice.cz
Bankovní spojení: 31723121/0100

Úřední hodiny:
Středa a pátek
16.00 - 18.00 hod.

Starosta:
Mgr. Viktor Liška
starosta@ratmerice.cz
Telefon: 776580584

Mikroregion

Obec Ratměřice je členem svazku obcí nazvaným Mikroregion Džbány. Mikroregion je složen ze sedmi obcí a dvou měst jižní části Středočeského kraje.

www.mikroregiondzbany.cz

Titulní strana » Historie obce » Bitva u Jankova

Bitva u Jankova

obraz bitvy

Střetnutí švédské a císařské armády u Jankova 6. března 1645 je považováno ze jednu z nejvýznamnějších bitev třicetileté války nejen na českém území, ale přinejmenším v celé střední Evropě. Ačkoliv v řadě ohledů nikterak významně z dobových poměrů nevybočovala (např. velikostí, strukturou, organizací, výzbrojí a výstrojí armád; nechutí – zvláště Torstenssonovou – k rozhodujícímu střetnutí i živelným až chaotickým průběhem boje, který se vymstil zvláště císařské armádě, když její oddíly daly v závěru bitvy přednost rabování švédského trénu před dokončením úspěšné bojové akce), přesto některé okolnosti činí z jankovského střetu událost výjimečnou. Vzápětí po bitvě, přímo na bojišti překvapil očité svědky vysoký počet lidských obětí (odhady se pohybují kolem 7000 padlých). Do historie vojenské strategie vstoupil nečekaný, organizačně náročný a především v kontextu pozemních bitev třicetileté války zcela ojedinělý manévr švédské armády, kterým generál Torstensson ještě před zahájením boje zcela změnil poměry na bojišti ve svůj prospěch. V neposlední řadě pak výsledek jankovské bitvy znamenal neobyčejně vážné ohrožení habsburské moci. Císařská armáda byla u Jankova v podstatě zničena, Švédům se otevřela cesta na Vídeň a 35 let trvající válka se zdála být u konce.

Bitva

plánek bitvy

V předvečer boje byla císařská vojska rozestavena do výhodných postavení podél dlouhého zalesněného hřebene, Chladnou nocí doléhaly z protější strany údolí, kde bylo rozmístěno švédské vojsko, podivné zvuky : císařské hlídky hlásily křik, rámus a skřípění kol a po půlnoci zaslechly, jak Švédové dvakrát zatroubili boute-selle, jezdecký signál k nástupu do sedel. A za sychravého svítání, krátce před šestou, když jitro pozvedá svá křídla z mračen táhnoucích mlh, uviděli císařští na pravém křídle švédské vojáky, jak se pohybují na protějších vršcích. Hatzfeld se tam osobně vydal na obhlídku. Všechno se ale zdálo klidné, a tak se po chvíli vrátil. Pak ale zjistil, že celé levé křídlo se dalo do pohybu. Řady koní a mužů v kloboucích vyrazily zalesněným, zvrásněným terénem směrem ke zvuku střelby. Ukázalo se, že švédové, skryti v údolí, odvážným manévrem obešli v noci císařské levé křídlo. Modrožluté švédské jednotky útočily překvapivě z údolí proti strategicky důležitému vršku u Broumovic a zahnaly předvoj dragounů. Lennart Torstensson neměl rád otevřené bitvy a vyhýbal se jim tak dlouho, jak to bylo možné. Mimo jiné řekl: "Není nic horšího než riskovat střetnutí. Člověk může prohrát z tisíce nepředvídatelných důvodů, přestože učinil veškerá opatření a kroky v souladu s dokonalou vojenskou strategií." Nicméně teď se rozhodl Hatfeldovy jednotky přepadnout. Když se císařské jezdectvo rozjelo z lesa přímo proti zalesněnému vršku, který Švédové před chvílí obsadili, rozpoutala se na úpatí prudká palba. Švédové již na pahorku stačili rozestavit dělostřelectvo a ze všech sil pálili do sevřených dragounských řad. Císařská jízda se nedokázala stáhnout. Byla sevřena v úzké úžlabině mezi dvěma zalesněnými vršky a nemohla ani do stran , ani zpět. Před sebou měla rybník. Hlavní část císařského jezdectva stála tedy uvězněna v úžlabině. Následky švédského ostřelování stísněných a nepohyblivých šiků byly strašlivé a stále se zhoršovaly, protože na vršek u kapličky přibývaly další a další Torstenssonovy kanóny a z úžlabiny se tlačili další a další císařští jezdci. Bouře ječících střel prorážela průrvy ve zděšeném davu a rozstřílená těla zvířat a mužů se kácela k zemi. Pouze malé části císařské jízdy se podařilo protáhnout se podél rybníka a zaujmout bojové postavení, ostatní zůstali uvězněni v tlačenici, nekrytí před drtivou švédskou palbou. Poté vyrazila švédská jízda do útoku a zahnala protivníky zpět do lesa. Císařská pěchota a dělostřelectvo byly jako posila rychle stahovány přes les k ohroženému levému křídlu. Než se stačily přesunout, narazily bez varování na švédskou pěchotu, která právě zahájila útok. Zpovzdálí bylo vidět, jak se z pahorkatého lesa napřed vyvalil kouř a hned poté císařská pěchota a jezdectvo (Rytina podle soudobé kresby očitého svědka ukazuje změť mužů těžce běžících se zbraněmi na ramenou a proudy koní s jezdci i bez nich.) Mezi stromy zůstali pouze padlí a zajatí, devět děl a všechny vozy s municí. Švédové dál zleva útočili na nepřátelská postavení. Císařští se otočili proti útočníkům, ale ani to nepomohlo. Celou dobu je tvrdě ostřelovalo švédské dělostřelectvo, které postupovalo v několika pohyblivých skupinách a neustále se přesouvalo z vršku na vršek. Občas se jim dokonce podařilo pálit císařským přímo za zády. Dunivá střelba švédských děl zatlačovala roztrhané císařské linie stále dál, z kopce na kopec.

Torstensson byl původně dělostřelec a teď jeho děla vyhrála bitvu. Vylepšoval dělostřeleckou techniku, jak to začal už Gustav Adolf. Mimo jiné dokázal uvést do pohybu i těžká děla: lafety byly odlehčeny a spřežení posílena. Ještě donedávna vojevůdci umisťovali děla do středu bojové linie a tam potom zůstala stát až dokonce bitvy. Velkou nevýhodou takové strategie byla nutnost přerušit střelbu, kdykoli se do palebné linie dostaly vlastní jednotky. Kromě toho se děla stávala při nepřátelském útoku snadnou kořistí. Pouze při takzvané střelbě na jádro nebo při střelbě přes mířidla se pálilo s téměř vodorovně nastavenou hlavní. Devítiliberní dělo v takové poloze mělo dostřel přes 350 metrů. Koule se poté odrazila od země a letěla dalších 350 či 360 metrů a pak se zpravidla znovu odrazila s již poněkud zmenšenou silou. Osm ran z deseti se odrazilo nejméně třikrát. (Odraz závisel na tom, zda je terén rovný, nebo drnovitý a zbrázděný.) Koule se po celou dobu pohybovala ve výši muže. Mohla zabíjet a působit zranění po celé své dráze a při pravoúhlém průletu řídkou linií mužů za sebou zpravidla zanechala tři mrtvé a čtyři až pět zraněných. Taky se ale stávalo, že koule najednou zabila čtyřicet lidí - lidé a zvířata byli za vysokého kvílivého zvuku roztrháni. Z popisů bojů tohoto druhu víme, jak to vypadalo, když se bzučící střela zasekla do sevřené řady zpříma stojících mužů v kouřovém oblaku: do vzduchu nad útvarem vzlétl gejzír kusů zbraní, batohů, šatstva, odstřelených hlav, utržených rukou, odervaných nohou a jiných neurčitých částí těl. Přesný účinek hodně závisel na velikosti koule. Lehká i těžká děla vystřelovala projektily s poměrně stejnou výchozí rychlostí necelých 500 metrů za vteřinu, ale čím byla koule těžší - o čemž vypovídá kalibr v librách - tím větší měla rychlost a údernou sílu při zásahu cíle - tedy končetin, svalů, zubů, očních oblouků člověka na opačné straně. Čím těžší koule, tím větší účinek. Jednoduchá aritmetika. Je známo, že dvanáctiliberní koule zabily po výstřelu dvakrát tolik lidí než tříliberní. Zatímco tříliberní koule dolétla pouhých 250 metrů, dvanáctiliberní urazila vzdálenost až půl kilometru a čtyřiadvacetiliberní koule byla schopna zasáhnout plnou silou cíl na vzdálenost 800 metrů. (Svou roli hrálo i to, na jaký cíl se střílelo. V baterii šestiliberních děl, která zahájila palbu proti blížící se jízdě na maximální vzdálenost, mohlo každé dělo vystřelit jedenáckrát buď koule, nebo sekané olovo, než ji ohrozily nepřátelské kordy, a střelba do té chvíle připravila útočníka v průměru o čtyřicet jezdců na každé dělo. Při střelbě na útočící pěchotu stihlo každé dělo vypálit celých šestatřicet ran, což znamenalo okolo 120 mrtvých a raněných na jednu hlaveň.) Protože nejužívanějšími náboji byly koule, nebyla tehdejší bojiště rozervána výbuchy a krátery jako dnešní, ale byla poseta poskakujícími projektily, které prořezávaly čisté dráhy řadami lidí a vegetace, při dopadu rozstřikovaly hroudy a zeminu a zanechávaly po sobě v zemi krátké charakteristické brázdy. Nedostatkem těchto plochých poskakujících tedy byla nutnost zastavit palbu, jakmile se do cesty připletly vlastní jednotky. Hlavně bylo sice možné zvednout, ale v praxi to skoro nikdo nedělal. Zásah střelou s vysokou dráhou letu byl daleko obtížnější a při dopadu skoro nikdy nedocházelo k onomu důležitému odrazu. To tedy znamenalo, že významnější než počet děl v armádě a jejich kalibr bylo takové jejich rozestavení, aby mohla střílet co nejvíce. Čtyři dobře postavená děla zmohla někdy více než čtyřicet špatně umístěných. U Jankova si Švédové uvědomili, že terén, který zpočátku pokládali za obtížný a nevhodný pro otevřený boj, má přece jen jisté výhody.

Torstenssonovi kanonýři, všichni ti strážmistři, pomocníci a nabíječi, praporečníci a všichni ostatní pobízeli koně a pachtili se s děly i muničními vozy do prudkých svahů. Podařilo se jim dokonce umístit i těžké čtyřiadvacetiliberní kusy - děla tak neohrabaná, že se lafety a hlavně musely vozit zvlášť, každé se spřežením o dvaceti koních, a teprve na místě sestavit. (Švédové měli ohromné štěstí s počasím, neboť mráz zpevnil půdu.) Na některých místech postavili na svazích děla ve dvou řadách nad sebou, kde horní linie mohla střílet přes hlavy spodní linie, měli výborný výhled na bitevní pole a co bylo nejdůležitější, mohli střílet přes vlastní jednotky. Když byla švédská děla dovlečena na okolní pahorky, rozpoutala pod sebou velkolepý valčík odrážejících se a vířících kulí, který nemilosrdně pronásledoval císařské jezdectvo a pěchotu při ústupu, zatímco švédská jízda i pěšáci na ně současně doráželi zezadu. Výsledek částečně vidíme na dobových rytinách: vrstva znetvořených těl s rozhozenými končetinami nebo i bez nich, mrtví koně na slabé sněhové pokrývce v nejroztodivnějších podobách: na boku, stočení, zhroucení na břiše, na zádech s nohama ohnutýma ve vzduchu jako ohromní mrtví brouci. Někdy mezi jednou a druhou hodinou odpoledne nakonec zmizeli císařští z dohledu. Střelba zprvu řídla a pak ustala docela. Torstensson, který se natolik zotavil z revmatismu, že mohl následovat své jednotky na bojiště, prohlásil, že to pro ten den stačí. Nepřítel byl zřejmě poražen. Pokračovat v pronásledování by si vyžádalo zbytečné oběti, a tak se začalo uvažovat, kde rozbít tábor. Švédský vojevůdce chtěl ale ústup císařských vidět a spolu s jednotkou mušketýrů vyjel na pahorek, za nímž císařští zmizeli. Na vrcholku ho čekalo nepříjemné překvapení. V průběhu dne se nešťastnému von Hatzfeldovi nedařilo velet jednotkám ani řídit průběh boje. Nyní byl stejně jako Torstensson připraven přerušit boj. Hodlal shromáždit své vojáky a pochodovat s nimi do blízké Prahy. Jakmile se císařské jednotky dostaly do údolí za pahorkem, byly chráněny před švédskou dělostřeleckou palbou a největší panika opadla. Císařským důstojníkům se podařilo dost rychle obnovit pořádek a seřadit útvary k odchodu. Torstensson tedy nespatřil údolí zmítané panikou, ale armádu připravenou k boji. A jen čirou náhodou byl v tom okamžiku von Hatzfeld opět připraven o možnost zůstat pánem situace. Několik císařských útvarů uvidělo na pahorku švédské mušketýry a o své vlastní vůli na ně v zalesněném svahu zaútočilo. Jezdectvo je bojechtivě následovalo a von Hatzfeldovi nezbývalo nic jiného než zavelet i ostatním jednotkám, aby je kryly. Tahle spontánně vyvolaná akce probíhala překvapivě dobře. Císařská pěchota dostála své pověsti, zaútočila "s mimořádnou zuřivostí", zahnala švédské mušketýry na útěk a ukořistila deset lehkých děl. Torstensson se spasil ústupem.

Bitva se znovu rozpoutala. Útočníci pronikali neschůdným terénem, překvapili několik švédských útvarů, které se nestačily vzpamatovat po předchozích bojích, a vrhali se na ně. Kuronský jízdní pluk falckraběte Karla Gustava byl jedním z těch, které dopadly špatně - po útoku byli skoro všichni důstojníci zabiti nebo raněni. Jediný, kdo stál na vlastních nohou, byl Karel Gustav, nicméně i jemu jedna kule prostřelila klobouk, druhá kabát, další košili a čtvrtá mu ustřelila loknu vlasů na skráni. Velká část útočícího jezdectva se blížila obchvatem ke švédskému zadnímu voji a boku a při jízdě údolím a lesním houštím narazila na slabě chráněný modrožlutý týl. Takovému pokušení nedokázali císařští odolat. V okamžiku zapomněli na pokračující útok a vrhli se na shromážděné vozy. Mědirytiny ukazují řady jezdců, kteří pistolemi střílejí do shluku krytých vozů a kár - zapřažených i odpojených - a lidí, kteří se v panice vrhají do blízkých křovin. Útočníci začali s nadšením drancovat, otevírali násilím kufry a bedny, kradli nakradené zboží a zajali řadu důstojnických manželek, mezi jinými i Torstenssonovu choť Beatu De la Gardie. Hrozba přepadu švédského pravého a zadního voje křídla byla tedy zázračně zažehnána a Torstenssonovy oddíly se mohly nadechnout k protiútoku. Tvrdý boj zuřil mezi hořícími domy, na svazích, na polích a mezi ploty, podél zamrzlých potoků, mezi lesíky a v houštinách zbělelých jinovatkou. Císařské jednotky byly nejprve vrženy zpět, poté obráceny na ústup a nakonec zahnány na úprk. Asi ve tři hodiny odpoledne zůstala na bojišti pouze von Hatzfeldova pěchota a císařský velitel se musel pro vlastní bezpečnost uchýlit k ní na malý pahorek, kde se semkli v těsném hloučku. Tam se chvíli drželi, třebaže je nepodpořilo jezdectvo ani dělostřelectvo a přestože je švédská pěchota, jízda i dělostřelectvo uzavřely do smrtící pasti ve tvaru půlměsíce. Po chvíli se však i tyto jednotky císařských daly navzdory rozkazu a pobízení svých důstojníků na útěk před nepřátelskou křížovou palbou. Torstenssonovi muži se za nimi v mrazivém vzduchu vrhli. Von Hatzfeld sám prchal v proudu svých vojáků, jeho kůň byl ale vyčerpán a von Hatzfeld byl v kouři a zmatku dostižen dvěma švédskými desátníky, kteří ho s napřaženými pistolemi donutili vzdát se právě ve chvíli, kdy chtěl zahnout na úzkou lesní stezku. Obrali ho o 100 dukátů a vedli ho zpátky řadami mužů začouzených od střelného prachu a kolem tuhnoucích hald rozstřílených mrtvol na jeden pahorek, kde se měl setkat s Torstenssonem. Oba pánové smekli zdvořile klobouky a potřásli si rukama.

Bitva skončila. Torstensson byl se svými chlapy nadmíru spokojen, neboť se "rvali jako lvi". Lvi však byli po šestnáctihodinovém pochodu a bitvě vyčerpáni, a tak k dalšímu pronásledování nedošlo. Ono to také nebylo nijak naléhavě zapotřebí. Prchající armáda mívala při ústupu přibližně stejné ztráty jako během bitvy samotné. Pro lehkou jízdu to byly pravé žně. Bez větší námahy dokázala porazit unavené, vystrašené a otřesené vojáky, kteří se zoufale snažili vzdálit od hrozných výjevů na bojišti. Z toho důvodu mívali poražení nepoměrně větší ztráty než vítěz. V pět hodin odpoledne 24.února u Jankova ale nebylo příliš koho pronásledovat. Polní kancelář, veškeré dělostřelectvo a munici už švédové zabrali. Množství císařských zajatců bylo shromážděno na jedno místo - kromě von Hatzfelda samotného ještě pět dalších generálů, sedm plukovníků, čtrnáct podplukovníků a přes 4000 mužů a poddůstojníků. A všude leželi mrtví, ale ty bylo těžké spočítat, protože jak Torstensson napsal později v dopise královně Kristině, "byli roztroušeni po lesích a skalinách". Odhadoval jich také na 4000.

Když se týden po bitvě shromáždily zbytky císařského vojska k přehlídce na Bílé hoře u Prahy, napočítali tam víc než 2697 mužů z 36 různých pluků včetně důstojníků. To znamená, že z jednoho útvaru nezůstalo v průměru víc než 75 mužů. Další císařská armáda byla zničena.

Význam porážky u Jankova byl tak velký, že jej sotva lze přecenit. Válka byla plná stejně krvavých, nicméně bezvýznamných bojů, to však neplatí o střetnutí jižně od Prahy. Bylo to jedno z nejdůležitějších, ne-li vůbec to nejvýznamnější střetnutí v celé válce a bezpochyby nejcennější švédské vítězství od bitvy u Breitenfeldu roku 1631. Pro císařské to byla naprostá katastrofa, srovnatelná s tou, již utrpěli Španělé dva roky předtím u Rocroi. Jmenovaná bitva zlomila španělské armádě páteř. U Jankova si zlomila císařská válečná moc vaz, mimo jiné i následkem porážky bavorského jezdectva, které tvořilo pevné jádro armády císaře Ferdinanda. A ke všemu byla tahle jízda jen vypůjčena přes zimu a bylo jí zapotřebí nacházejícího jara u Rýna, až zase ožijí Francouzi. Tato bitva také ukončila dlouho sérii situací, které z vojenského hlediska uvízly na mrtvém bodě. Všichni si překvapeně uvědomili, že válka dospěla ke konečnému zvratu. Lidé v císařských a katolických zemích propadali děsivým vidinám. V představách už zřeli, jak se Torstensson spojil se sedmihradskými jednotkami a zaplavuje Rakousko. Šířily se pověsti o nadcházející alianci Švédska, Holandska a Anglie a zděšený papežský nuncius Chigi v Osnabrücku psal, že "nezabrání-li Francie všem dalším švédským vítězstvím, způsobí sobě i katolictví takovou pohromu, která už nikdy potom nepůjde napravit", a mínil, že pokud to dopadne hodně špatně, hrozí "katolictví úplná zkáza".

Použitá literatura: Peter Englund, Nepokojná léta - Historie třicetileté války