Jazykové verze

cz | en

Vyhledávání


pomocí Google

Kontaktní info

OU Ratměřice
Ratměřice 72
25703 Jankov
IČ: 00473481
DIČ: CZ 00473481
Jsme plátci DPH

Telefon: 317833321
Fax: 317833289
E-mail: obec@ratmerice.cz
Bankovní spojení: 31723121/0100

Úřední hodiny:
Středa a pátek
16.00 - 18.00 hod.

Starosta:
Mgr. Viktor Liška
starosta@ratmerice.cz
Telefon: 776580584

Mikroregion

Obec Ratměřice je členem svazku obcí nazvaným Mikroregion Džbány. Mikroregion je složen ze sedmi obcí a dvou měst jižní části Středočeského kraje.

www.mikroregiondzbany.cz

Titulní strana » Historie obce » Zámek a park » Více o sekvojích

Všeobecně o sekvojích

Kolébka obrů

Dlouhotrvající vegetační období, dostatek vláhy a mírné zimy měly v evolučním vývoji sekvojí rozhodující význam a tak nyní můžeme obdivovat "velestromy", které jinde na světě nemají obdoby. Na celé Zemi je přirozené rozšíření sekvojí soustředěno do poměrně malé oblasti na západních svazích Sierra Nevady, nejčastěji v nadmořské výšce 1500-2200 m, většinou jižně od Kings River. Severně od této říčky se vyskytují již jen v osmi menších lesících. Jsou to právě ty oblasti, které jsou klimaticky prakticky shodné. Původně bylo rozšíření sekvojí širší, ale při změně klimatu před asi 2,5 miliony lety se zvětšilo suché a horké pásmo a sekvojí začalo ubývat. V současné době je jejich celkový počet poměrně stabilní, ale přesto již ztratily své dominantní postavení v lesích Sierra Nevady. Jsou jediným dosud žijícím původním druhem v oblasti, všechny ostatní druhy stromů, které se tam vyskytují, byly zavlečeny z jiných částí světa (jedle bělokorá, borovice cukrová, borovice žlutá, cedr, smrk a další). Celkem je v Sierra Nevadě přes 15 000 hektarů sekvojových lesů, převážně však již smíšených. V největším z nich, v Redwood Mountains, je téměř 16 000 sekvojí s průměrem kmene nad 30 cm. Jako katedrála však nade všemi vyčnívá obrovský General Sherman, téměř stometrová, 1400 tun vážící sekvoje s obvodem u země přes 30 metrů. "Nejvíce stromů v Sierra Nevadě umírá při napadení škůdci, chorobou či díky houbám a plísním, ale sekvoje všemu odolávájí. Pokud nedojde k nehodě, zdají se být nesmrtelné..." Je to neuvěřitelné,ale sekvoje jsou stromy, které prakticky neumírají stářím! Mají, samozřejmě kromě člověka, jen dva nepřátele. Dlouhotrvající silný mráz, který nenapravitelně ničí strukturu sekvojového dřeva, a silný vítr. Sekvoje mají totiž pouze povrchový kořenový systém a jejich kořeny nesahají hlouběji než 150 cm. Hlavní kořeny sice dosahují délky přes 30 metrů, ale strom nemá hlavní hloubkový kořen - drtivá většina sekvojí proto "umírá" vyvrácením při silném větru. Příčinou je právě jejich váha a dlouhověkost. Narůstající hmotnost dospělé sekvoje postupně stlačuje půdu i horniny v podloží, jehož struktura navíc není vždy stejnorodá. Časem tak může dojít k naklonění sekvoje, postupně se přesouvá těžiště stromu, až kořenový systém povolí a strom se skácí, často po nárazu silného větru. Svou roli hraje také půdní eroze - za dva tisíce let časté deště odplaví tolik půdní hmoty, že mnohé staré a silné kořeny jsou téměř obnaženy. Pokud se skácí opravdu starý exemplář s hmotností přes tisíc tun a narazí přitom na skálu, je tato událost zaznamenána dokonce i na seismografu v 58 km vzdálené stanici! Oproti jiným stromům však sekvoje vykazuje vysokou odolnost proti škůdcům, ať jsou to houby, plísně či hmyz - chemické složení kůry i dřeva vytváří velmi účinnou ochranu proti napadení. To, že jsem z přirozených nepřátel sekvojí zcela vynechal jeden z přírodních živlů - oheň - není nedopatření. Oheň totiž není nepřítelem těchto gigantických stromů a zdá se to být neuvěřitelné, ale je to právě naopak - oheň je živel, který sekvojím pomáhá přežít!

Vítězný souboj s živlem

Časté bouřky v oblasti západních svahů Sierra Nevady způsobují od nepaměti mnoho lokálních lesních požárů. Většina rostlin jim velmi rychle podlehne - žár je vysuší a spálí. Sekvoje se však dokázaly přizpůsobit a za statisíce let evolučního vývoje se u nich rozvinulo několik obranných mechanismů, kterými se ohni úspěšně brání. Hlavním "tepelným štítem" je silná kůra. Díky jejímu chemickému složení vznikají při zahřátí plyny, které oheň dusí a kůra je tak při krátkodobém působení plamenů zcela nehořlavá. Při déletrvajícím požáru se plyny vyčerpají a kůra začne prohořívat. V ten okamžik však začne sekvoje s "aktivní obranou". Kůra je sice tvrdá, ale přesto však značně porézní a obsahuje obrovské množství vody. Jakmile dojde k prohoření drobných kapilár v kůře, začne z nich vytékat voda jako z protipožárních rozprašovačů a oheň je velmi rychle zlikvidován - k úplnému prohoření kůry až na dřevní hmotu tak dochází jen výjimečně. Vzhledem ke stáří sekvojí a množství požárů v oblasti najdeme prakticky na všech sekvojích stopy souboje s tímto přírodním živlem. Jsou důkazem houževnatosti gigantických bojovníků, stejně jako medaile generálů, jejichž jména sekvoje často nesou. Tak jako se rány bojovníků časem zacelí, probíhá hojivý proces velmi rychle i u sekvojí. V místě prohoření se kůra začne ihned po požáru obnovovat rychlostí 1,5 cm za rok, až "ránu" zcela zakryje, kapiláry se propojí a strom je opět celý chráněn.

Symbióza s ohněm

Je opravdu mnoho vlastností, které můžeme na sekvojích obdivovat, ale k těm nejúžasnějším patří určitě "symbióza" s ohněm, o kterém se člověk většinou domnívá, že pro každý les přináší zkázu. V sekvojovém lese je však opak pravdou. Sekvoje se ohni nejen úspě*ně brání, ale dokonce jej potřebují. Lokální požáry dokonale "uklidí" les od drobného porostu i suchých sekvojových větví, které by za několik staletí zcela zakryly zem, protože díky již zmíněné odolnosti proti plísním se jen pomalu rozkládají. Světlomilné semenáčky by tak neměly šanci přežít. Symbióza s ohněm je však ještě dokonalejší, podíváme-li se na způsob rozsevu semen. Dospělý strom mívá každoroční přírůstek asi 2000 nových, jako vejce velkých šišek, každá obsahuje kolem dvou stovek semen. Na rozdíl od jiných jehličnanů však šišky zůstávají viset na stromě i po uzrání a velká sekvoje tak může mít v koruně až 40 000 šišek, ve kterých je uschováno na 10 milionů semen! Zralé šišky zůstávají na stromě i dvacet let a vyčkávají... Ano, jak asi správně tušíte, čekají na oheň! Žár, stoupající do korun stromů je impulsem, který šišky probudí k aktivitě. Po požáru se zdánlivě nic neděje - vysušené šišky nadále visí na větvích, zatímco deště vytvoří z popela, zbylého po shořelém podrostu, úrodnou, měkkou půdu. Po dvou týdnech se ale najednou začnou šišky otevírat a na zem se jako déšť začnou snášet miliony semen. Semenáčky jsou velmi choulostivé - potřebují především stálý dostatek vláhy a přitom i množství slunečního světla. Prvních několik týdnů jich přežije jen velmi málo, následné požáry pak zničí téměř všechny zbylé stromečky, které si ještě nevytvořily dostatečně silnou ochrannou kůru. Vzhledem k dlouhověkosti sekvojí to ale nevadí a není třeba je před ohněm chránit. I kdyby se z každé sekvoje během tří tisíc let ujal jen jeden jediný semenáček a vyrostl z něj dospělý strom, zůstane celkový počet sekvojí zachován.

Nebezpeční hasiči

Před příchodem přistěhovalců na západní pobřeží dnešní Kalifornie docházelo k požárům, způsobeným bouřkami, několikrát za století, někdy i několikrát za desetiletí. Lesy na západních svazích Sierra Nevady tak byly poměrně čisté, bez přebytku suchých stromů a spadlých větví, bez hustého podrostu a vrstvy spadaného jehličí. Lesní požáry byly proto velmi lokální a plameny díky nedostatku "paliva" nedosahovaly do korun stromů. První osadníci však, vcelku logicky, začali vznikající požáry hasit a tento trend se udržel prakticky až dodnes. V lesích se tak ale hromadí suché dřevo, spadané listí a jehličí, houstne podrost... Když přijde suš*í období, stačí málo a dochází k velkým lesním požárům, které dnes ohrožují mnohá místa v Kalifornii a jejichž uhašení je velmi náročné. Ohrožují nejen obyvatele, ale i sekvoje. Nepřiměřeně silnému a dlouhotrvajícímu požáru ani ony neodolají... Ukazuje se, jak je přírodní rovnováha křehká a chování člověka nebezpečné, i když někdy dobře míněné. Přírodní zákonitosti jsou velmi složité a jakýkoliv zásah, v krátkodobé perspektivě nevýznamný, se může časem projevit jako velmi nebezpečný. Požáry v lesích Sierra Nevady jsou důkazem toho, jak je nutné v chování k přírodě přemýšlet v mnohem širších souvislostech a v mnohem dlouhodobější perspektivě, než je tomu doposud - paradoxně je právě snaha hasičů chránit lesy před ohněm hlavní příčinou dnešních ničivých požárů v kalifornských lesích...